Náš Vilda

Máme psa. Rasa neznámá. Stručně by se dal charakterizovat slovy - Vilda je prostě Vilda. Takový pes se rodí jednou za sto, vyjímečně za padesát let. Pominu všechno to, co nám prováděl, když byl dovezen k nám. To se nedá slovy popsat a hlavně snad ani vysvětlit. Co je fascinující, že si v prvních vteřinách "adoptoval" moji dceru a nikdo jiný pro něj neexistoval. Dnes po letech se ode mne nechá i pohladit a když v jedné ruce držím párek--tak se dokonce přitulí. Ale jinak pro něj existuje jen dcera a basta. Jeho závislost na ní je přímo neskutečná a díky tomu zažíváme občas i velmi zvláštní situace. Jako když jsme byli v Liberci. Dcera uprostřed Liberce v aquaparku a já na okraji Liberce s ním. Šel jsem ho vyvenčit a....nedal se zastavit! Vyrazil jak šílený a cestu přes půl města za dcerou si našel.Touha je prostě touha kámo...
Jeho skoky do výšky, když dceru spatří jsou pověstné. Byli jsme teď před pár dny na procházce v Betlémě a Vilda tam fascinoval všechny hosty svými skoky.Vyfotil jsem ho, když skákal radostí, že dcera přichází.

Autem

Poučen proměnlivým počasím vyrazil jsem autem. Stejně jsem si nepomohl. Pamatoval jsem si, že za Lomnicí by měl být hezký výhled na Sokolov a tak jsem jel tam. Jen jsem poodešel od auta a cvaknul první foto--začalo pršet. Klasika. A tak jsem vyrazil dál. Naděje, že přestane a vrátím se zpět byla veliká. Mezitím jsem u Vintířova objevil viadukt a zajel pod něj. A začal jsem vymýšlet "hlouposti". Čekal jsem na projíždějící auta a cítil jsem se jako lovec. Ulovil jsem jsem jich dost, ale nejzajímavěji vypadá to, které projelo takovou rychlostí, že ani závěrka nestíhala.
A tak jsem raději vyrazil do Lokte a hledal vhodná místa. V Lokti je jich dost.Něco jsem nafotil a vyrazil cestou na Sokolov. Chtěl jsem nafotit Medard i z druhé strany než vždy chodím. Ale udělal jsem si ještě malou zastávku. U Citic je připravený kanál, kterým se bude Medard napouštět i z Ohře. Problém je tam silnice a železniční trať na Cheb. Ze strany Medardu už je připravený kanál a od Ohře zbývá vyhloubit nějakých pět metrů a je to. Ale jak to udělají se silnicí a tou tratí - to jsem tedy zvědavý.
Cestou jsem ještě fotil dominanty habartovska - větrné elektrárny. Ale to bude samostatné téma. Někdy. Snad vezmu auto a objedu celý okres nebo i kraj. Určitě jsou vidět odevšad. Prostě "ladí" s přírodou.

Stálo to za to ?

Dnes jsem si opět vyrazil s foťákem na vycházku. Kouknu na teploměr = 28 Celsia. Sundal jsem rifle a vzal kraťasy. Tentokrát žádný Medard, ale směr na Anenskou. Horko bylo veliké a tak jsem si v Betlémě dal jedno na žízeň. A pak už do lesa - záměr : divočina kolem Radvanovského potoka.
První rána do hlavy byla, když jsem po cestě dorazil k potoku. Kam vstoupí naši lesáci- to prostě stojí za to ! Jaká to byla pěkná cesta přes potůček a dnes ? Vidíte sami. A to se mě fotka kde jsou vidět padesát centimetrů hluboké koleje nepovedla(špatné zaostření). Nacvakal jsem toho víc, ale...kdo by se na tu spoušť díval.
A tak raději rychle k potoku, který je fakt úžasný. Prostě divočina. Během chviličky mě však došlo, že jsem se opět špatně připravil. Kraťasy a tisíce potvor co kousaly a sály mě krev nešly nějak dohromady. Proč mě nenapadl nějaký repelent ?!No jo--ale co bych nevydržel pro pěkné fotky. A tak jsem prolézal potokem a hledal vhodné záběry. Vůbec jsem nelitoval toho, že vždy nosím stativ. Bez delších časů bych se v té divočině nechytal. A tak jsem se prodíral divočinou, stavěl stativ a cvakal. Rovnou do RAWU s tím, že pak si zase pohraji s HDR. Trochu jsem vnímal, že nahoře na obloze je nějak málo světla--ale o co gou--vždyť mám stativ a dlouhé časy. Nevarovalo mě ani zvyšující se kymácení větví a stromů. Až první kapky mne donutily zvednou pořádně hlavu a podívat se nahoru mezi větve stromů. Hmm--nevypadalo to dobře.Ještě chvilku jsem odolával a snažil se něco vyfotit, ale bylo to marné - příroda opět vítězí. Jen jsem dal foťák do mé starodávné brašny-už se déšť spustil naplno. Znovu jsem foťák překontroloval, jestli je dobře zabalený a s úsměvem-mě přírodo nemůžeš dostat- jsem vyrazil pryč. No jo-ale kudy ? Nejkratší cestou---to je přece jasné. Vždyť to tady perfektně znám a nemusím se držet cest. V těchto místech nepotřebuji ani kompas ani GPSku ! Jen jsem nevzal v úvahu, že už jsem tam delší dobu nebyl. Vyrazil jsem pod azimutem 185 stupňů (hihi) a nedíval jsem se moc dopředu. Velmi brzy jsem pochopil, že to byla chyba. Stromky, které tady nebývaly--nějak vyrostly. Keře (hlavně ty s trny) se hóóódně rozmnožily. Ale to jsem překonával s úsměvem---znám přece cíl : sucho a teplo domova. Ale co to ? Další komplikace- ohradníky u školek. Kruci ty tady přece nebývaly. No teď se mě je tedy nechce přelézat A tak jsem začal všelijak kličkovat : azimut - 185, vzápětí 45. A opět 190. Prostě nádhera. Ani potok nevěděl kde má být a tak jsem narážel na nějaké jeho ramena či přítoky a po chvilce mě to bylo jedno. Když jsem mokrý celý--proč bych vodu překračoval ? Mohu se i brodit. Do toho začaly blesky. Počítal jsem si jak jsou daleko--a zatím to šlo. Jen hlavou se mě prohnaly myšlenky--co mám kovového ? Stativ. Hmm--stačil bych ho zahodit ? Ale to už jsem byl u místa, které jsem velmi dobře znal a kde jsme párkrát dělali s dětmi různé akce. Vypadalo sice naprosto jinak--ale cesta byla na svém místě a hurá domů. Poštípaný, nohy rozervané od trnů, ale nic z toho jsem v tu chvíli moc nevnímal a zrychlil krok. A zase ta cesta---bože! Není to tak dlouho co to byla normální lesní cesta. A teď ? Škoda mluvit- děs se podívat! Sem bych nahnal od odpovědných politiků, přes ochránce přírody a různé ekologické aktivisty - všechny! Ať se podívají. Bláhová myšlenka--vždyť je to jen kus lesa u Habartova a televizní kamery by to nezajímalo!!!
Ale cesta mě rychle ubíhala a když jsem vyšel na volné prostranství-přestalo i pršet. Ten nahoře mě má prostě rád. A tak jsem dorazil i v pohodě domů.

Videa

Máme mnoho a mnoho video kazet VHS z různých akcí. Ale kdo se dnes dívá na VHS ? Většinou už v domácnostech schází a vše je na DVD. Rozhodl jsem se před mnoha měsíci vše digitalizovat. Pořídil jsem si na to střihovou kartu, šikovný program a trochu se to naučil. Jsou to hodiny a hodiny. Občas se stane, že se rozejde zvuk s obrazem a je problém.
Digitalizováno už mám snad 30 kazet a teď nastává to nejvíce náročné, hlavně na čas--sestříhat a vybrat jen části. Vždyť kdo by se třeba díval na hodinové záběry z čarodejnic, když máme záběry snad třináct let po sobě. Občas se tam najdou perličky a ty je potřeba uložit.
Před pár lety jsme v Horním Slavkově začali pořádat Krhůty. Taková dost dobrá akce, která se všem líbila. Z pár ročníků záběry mám a tak tady je malá ochutnávka.
Myslím, že nejvíce se pobaví ti, kteří se poznají.

Zamyšlení 1- globální oteplování

Trochu z jiného soudku než je fotografování. Téma globálního oteplování mne "deptá" už řadu měsíců. Spíše než vlastní oteplování mě vyloženě dráždí to, co se děje okolo. Jak hodně mě to připomíná uplynulých čtyřicet let!!!
Kdo nepapouškuje oficiální názor"vyvolených" je v terminologii minulosti nepřítel pracujících a lidově demokratického (později socialistického) státu.
Dlouho jsem se o tuto problematiku nezajímal. Příliš mnoho zvratů jsem ve svém životě zažil a snažím se ty medializované katastrofy brát s nadhledem.
Vsuvka : strašili nás imperialistickou válkou, nacvičovali jsme možné i nemožné, protože každou chvíli měla vypuknout jaderná válka, před pár desetiletími byla na obzoru vědecky dokázaná další doba ledová, později následovaly další a další předpovídané katastrofy a naučil jsem se rozvažovat v klidu.)
Změna mého zájmu nastala v okamžiku, kdy na toto téma začal vystupovat prezident Klaus a začal být tvrdě napadán. Párkrát jsem se s ním setkal a i když ne vždy jsem s ním souhlasil-tak si ho nesmírně vážím jako vzdělaného, inteligentního člověka s úžasnými analytickými schopnostmi. A tak jsem začal pátrat na Netu.
Vsuvka 2 : mladí lidé si dnes neuvědomují jaká FANTASTICKÁ věc je Internet co se týká zdroje informací. V normálním demokratickém státě nepodléhá cenzuře (i když ty pokusy jsou) a je mnoha politikům trnem v oku. O nedemokratických nemluvím. Tam buď není--nebo je dobře propracovaná cenzura. Až se dostanou u nás komunisti za pomoci soc. demáků zase k moci-tak jejich první cesta bude do Číny, aby zjistili jak se Internet dá cenzurovat. Ale odbočuji.
Google mě jako vždy poskytl nepřeberné množství informací a já četl a četl a začal si dělat názor sám. Nevím kdo má pravdu--ale každopádně vím jedno : celá ta velká bublina s tím, že za vše může lidská činnost a proto je ji třeba omezit, limitovat, měnit--brzy splaskne!
Už teď se začínají objevovat první náznaky a dokonce i v ČT dostávají prostor jiné názory.
Toto mé zamyšlení nad tématem globálního oteplování má jediný cíl--nevěřte slepě všemu co se na vás valí z oficiálních médií a googlujte.
Jen taková malá ukázka : http://www.osel.cz/index.php?clanek=1196
Je to tak široké a náročné téma---že není mým cílem tady vypsat vše. Spíše jen nadhodit téma k zamyšlení a hledání

Fotografování 2

První foťák, který jsem si kupoval- Zenit EM. Už při jeho koupi byly zmatky. Měl jsem vybraný foťák Zenit S a do obchodu přišel půl hodiny před zavíračkou. Prodavač právě vysvětloval zákazníkovi výhody verze EM. Já se pochopitelně hned nadchnul a chtěl jsem ho. Hmm-měli jediný kus a já málo peněz ! Rychlá akce--přes celý Sokolov utíkat k příbuzným-půjčit si-a fofrem zpátky. Pět minut před zavřením. Ale měl jsem ho!
Provázel mě pak všude a teď když ho držím v ruce-nostalgicky vzpomínám :
Objektiv s clonovým číslem 2 - jak rád bych takovou clonu měl na Olympusu
Mikroprizmatický rastr s Fresnelovo čočkou v objektivu - zaostřil jsem i v šeru, kdy dnešní automatika jen zmateně "honí" motůrky objektivu sem-tam.
Dost jsem používal hloubku ostrosti, která se dala "přečíst" na objektivu a případně upravit clonu a čas. To mě dost schází.
Na druhou stranu--když vezmu Zenita teď do ruky, tak mě tíhou málem vypadne z ruky. Nechápu jak jsem s ním mohl lézt všude. A k němu později ještě Pentacon six TL, objektivy, expozimetr, kameru.
Zažil jsem s ním mnoho a nikdy nezklamal. Jen svateb jsem nafotil snad čtrnáct. A nechci se ho zbavit ani teď. Snad se mě podaří časem sehnat redukci, abych ten objektiv mohl použít i na Olympus. Možná to nepůjde, možná bude nekvalitní--ale za zkoušku to stojí..
Aby to nevyznělo, že pláči nad odchodem analogu--to zase ne. Ale to bude jiná kapitola

Návštěva na táboře 2

Cestu na tábor jsem již popsal - tak teď k focení. Zase se mě potvrdilo, že se člověk má připravit na vše. Nenapadlo mě, že by mohla být hra v lese a tak když jsem balil věci-externí blesk jsem nechal doma. Pochopitelně, že v lese byla a tím pádem málo světla na focení s rychlými časy. Problém.
Kombinoval jsem vyšší ISO (nedostatečné) s focením interním bleskem(nestačil se nabíjet) a byl jsem z toho trochu rozladěn. Ale je to poučení.
Když jsem pak z fotek dělal video udělal jsem druhou chybu. Hromadný filtr se mě tak zamlouval, že jsem zmenšil a doostřil všechno. Přibližování některých fotek ve filmu mě pak ukázalo, že to není vhodná cesta.
Ale Táborová bitva 2 je tady.

Video na blogu

Chtěl jsem aby se na mém blogu ve zvláštním okénku zobrazovala videa, která mám na youtube. Nějak se mě nedařilo, aby se zobrazily jen ty, které chci. Tak jsem to vzdal.
Můj syn mě tvrdil, že to musí jít. Je to takový můj "provokatér", který mě posunuje v různých oblastech. Musel jsem mu dát za pravdu a tak sem mohu vložit video z mé první návštěvy na táboře.

Stabilizátor

Člověk se stále učí. Když jsem si vybíral foťák tak jedna z podmínek byla - stabilizátor v těle foťáku. Postupně zkouším co vše foťák umí a dnes jsem si vyzkoušel, co umí stabilizátor. I když jsem u toho byl pěkně vzteklej.
Fotil jsem děti jak pobíhají a ať jsem dělal co dělal-nepovedlo se mě, aby dítě bylo ostré a pozadí máznuté. Zkoušel jsem různé časy, sekvenční focení a stále nic. Pak jsem fotil čtyřkolku a při Xté fotce jsem si všiml, že mám zapnutý stabilizátor. Vypnul jsem ho a ejhle---bylo vše tak jak jsem chtěl celou dobu.
Ten lump stabilizátor můj pohyb s fotografovaným objektem považoval za třes rukou a snažil se ho vyrovnat.Takže vím na co si dát příště pozor. Dobrý pomocník může být někdy zlý pán.Jedna fotka je se stabilizátorem, druhá bez.

Kochání

Ve čtvrtek jsem jel zase na tábor fotit další etapu celotáborovky. Málem jsem tam přijel pozdě. Cestou bylo příliš moc hezkých míst na kochání a tak jsem těch pár kilometrů jel víc než hoďku.
První foto je tak trochu nostalgické. Po tomhle poli jsem se něco najezdil. Na fotce to moc nevypadá, ale místy je svah dost velký. Bylo dost aut co se tam převrátilo. Asi nejzajímavěji jeden kolega - když se mu totiž začala Vétřieska naklánět na pravou stranu-dostal strach, zastavil, rychle otevřel dveře a stál na stupačce a hledal kdo mu pomůže. Po delší době, když se auto stále pohupovalo zpanikařil a seskočil dolů. Těch jeho sedmdesát kilo "drželo" několik tun--poodešel asi tři metry a auto se převrátilo ze stráně.


Druhé foto se mě fotilo celkem parádně až na to že bych potřeboval asi o půl metru vyšší stativ. Vidím kompozici, která se mě zamlouvá - vytáhnu stativ a jsem o půl metru níž. Kolem nebylo nic na co bych vylezl. To jsem se spíš bořil do promáčené půdy. Ale tři, postavením naprosto shodné snímky bez stativu nevyfotím.


Třetí foto se mě málem stalo osudným. Zaujaly mne ty rozdíly a chtěl jsem to zaznamenat objektivem. A tak se lezl po kolenou, chvilkami na silnici i ležel. Normálně snad po této silnici projedou tři auta za celý den. Tentokrát se snad všichni zbláznili a vyrazili do Hamrů. Dvě auta to měla trochu jako honičku a řidiči málem přehlídli, že tam na silnici leží moje maličkost.
Nakonec jsem na tábor dojel včas a mohl fotit další boj.

Vyvážení bílé

Možnosti dnešní digitální fotografie jsou úžasné. A člověk se má stále co učit. Nafotil jsem si noční město a byl spokojen s oranžovým nádechem fotky. Vypadalo to dost zajímavě.





Ale ukázal jsem to svému synovi a ten mě vyprovokoval poznámkou o vyvážení bílé. Asi ví jak na mě a tak jsem sedl ke compu a začal si hrát a vznikla další fotka.







No ale už jsem byl v "tom" a tak jsem si začal hrát dál. Po chvilce jsem už na to moc neviděl a přesvědčoval se, že potřebuji lepší monitor. Ale nakonec vzniklo další foto.



Které je to NEJ ?

Noční děs

Chtěl jsem si vyfotit noční město a tak jsem o půlnoci vyrazil s foťákem a stativem. Už mě mělo zarazit, že nikde nikdo. Vždyť byla teprve půlnoc ! Nezarazilo. Chtěl jsem fotit dlouhými časy a k tomu se mě lidi nehodí, takže jsem byl rád.

Nafotil jsem pár snímků a pomalu se vracel domů. Vstoupím do naší uličky a "něco" zahlédl. Podvědomě jsem zmáčkl spoušť a protřel si oči. Nikde nic. Tak jsem pokrčoval dál s tím, že už mám halucinace z toho koukání do my.

Těsně před vchodem se "to" stalo. Zjevil se mě duch. Začal jsem prchat pryč.
Až později jsem zjistil, že spoušť jsem stačil zmáčknout.
Domů jsem se vrátil mnohem později a obklikou. Hodím paměťovku do compu a ..... humor mě přešel.
"Ono" to tam bylo. Ale co ?

Návštěva na táboře

Tak se u mě zastavil Uhlík, poklábosili jsme a navrhl jestli nechci jet s ním na tábořiště. Jasně. Chtěl jsem vidět, jak to tam po deštích vypadá a pochopitelně něco nafotit.

Fotografování

Fotografování mě díky mému tátovi provázelo od dětství. První setkání bylo osudové. To jsem ještě neuměl chodit a jednou si takhle lezl po bytě a narazil na něco nového - propojené prodlužováky do koupelny, kde táta dělal fotky. Rozpojil jsem je a prstíkem začal zkoumat obsah.

BÁC - údajně jsem až nadskočil a možná proto začal chodit už v devíti měsících.

Tahle pecka byla pro mne osudová a tak když mě poprvé táta vložil do ruky foťák-bral jsem ho s posvátnou úctou. Dodnes si vzpomínám na ten kouzelný okamžik, když jsem držel podlouhou krabičku, zmáčkl malý knoflík a vysunul se měch s objektivem.

První cvakání bylo jen tak--zkušebně. A pak přišel i okamžik, kdy jsem sledoval, jak táta navíjí ten kus papíru na který se zaznamenaly mé první pokusy. Úžasný formát - 9x6 centimetru.

Ale to byl jen začátek