Máme psa. Rasa neznámá. Stručně by se dal charakterizovat slovy - Vilda je prostě Vilda. Takový pes se rodí jednou za sto, vyjímečně za padesát let. Pominu všechno to, co nám prováděl, když byl dovezen k nám. To se nedá slovy popsat a hlavně snad ani vysvětlit. Co je fascinující, že si v prvních vteřinách "adoptoval" moji dceru a nikdo jiný pro něj neexistoval. Dnes po letech se ode mne nechá i pohladit a když v jedné ruce držím párek--tak se dokonce přitulí. Ale jinak pro něj existuje jen dcera a basta. Jeho závislost na ní je přímo neskutečná a díky tomu zažíváme občas i velmi zvláštní situace. Jako když jsme byli v Liberci. Dcera uprostřed Liberce v aquaparku a já na okraji Liberce s ním. Šel jsem ho vyvenčit a....nedal se zastavit! Vyrazil jak šílený a cestu přes půl města za dcerou si našel.Touha je prostě touha kámo...Jeho skoky do výšky, když dceru spatří jsou pověstné. Byli jsme teď před pár dny na procházce v Betlémě a Vilda tam fascinoval všechny hosty svými skoky.Vyfotil jsem ho, když skákal radostí, že dcera přichází.
Já už si ho taky můžu pohladit. i bez buřta ;)
OdpovědětVymazat