Stálo to za to ?

Dnes jsem si opět vyrazil s foťákem na vycházku. Kouknu na teploměr = 28 Celsia. Sundal jsem rifle a vzal kraťasy. Tentokrát žádný Medard, ale směr na Anenskou. Horko bylo veliké a tak jsem si v Betlémě dal jedno na žízeň. A pak už do lesa - záměr : divočina kolem Radvanovského potoka.
První rána do hlavy byla, když jsem po cestě dorazil k potoku. Kam vstoupí naši lesáci- to prostě stojí za to ! Jaká to byla pěkná cesta přes potůček a dnes ? Vidíte sami. A to se mě fotka kde jsou vidět padesát centimetrů hluboké koleje nepovedla(špatné zaostření). Nacvakal jsem toho víc, ale...kdo by se na tu spoušť díval.
A tak raději rychle k potoku, který je fakt úžasný. Prostě divočina. Během chviličky mě však došlo, že jsem se opět špatně připravil. Kraťasy a tisíce potvor co kousaly a sály mě krev nešly nějak dohromady. Proč mě nenapadl nějaký repelent ?!No jo--ale co bych nevydržel pro pěkné fotky. A tak jsem prolézal potokem a hledal vhodné záběry. Vůbec jsem nelitoval toho, že vždy nosím stativ. Bez delších časů bych se v té divočině nechytal. A tak jsem se prodíral divočinou, stavěl stativ a cvakal. Rovnou do RAWU s tím, že pak si zase pohraji s HDR. Trochu jsem vnímal, že nahoře na obloze je nějak málo světla--ale o co gou--vždyť mám stativ a dlouhé časy. Nevarovalo mě ani zvyšující se kymácení větví a stromů. Až první kapky mne donutily zvednou pořádně hlavu a podívat se nahoru mezi větve stromů. Hmm--nevypadalo to dobře.Ještě chvilku jsem odolával a snažil se něco vyfotit, ale bylo to marné - příroda opět vítězí. Jen jsem dal foťák do mé starodávné brašny-už se déšť spustil naplno. Znovu jsem foťák překontroloval, jestli je dobře zabalený a s úsměvem-mě přírodo nemůžeš dostat- jsem vyrazil pryč. No jo-ale kudy ? Nejkratší cestou---to je přece jasné. Vždyť to tady perfektně znám a nemusím se držet cest. V těchto místech nepotřebuji ani kompas ani GPSku ! Jen jsem nevzal v úvahu, že už jsem tam delší dobu nebyl. Vyrazil jsem pod azimutem 185 stupňů (hihi) a nedíval jsem se moc dopředu. Velmi brzy jsem pochopil, že to byla chyba. Stromky, které tady nebývaly--nějak vyrostly. Keře (hlavně ty s trny) se hóóódně rozmnožily. Ale to jsem překonával s úsměvem---znám přece cíl : sucho a teplo domova. Ale co to ? Další komplikace- ohradníky u školek. Kruci ty tady přece nebývaly. No teď se mě je tedy nechce přelézat A tak jsem začal všelijak kličkovat : azimut - 185, vzápětí 45. A opět 190. Prostě nádhera. Ani potok nevěděl kde má být a tak jsem narážel na nějaké jeho ramena či přítoky a po chvilce mě to bylo jedno. Když jsem mokrý celý--proč bych vodu překračoval ? Mohu se i brodit. Do toho začaly blesky. Počítal jsem si jak jsou daleko--a zatím to šlo. Jen hlavou se mě prohnaly myšlenky--co mám kovového ? Stativ. Hmm--stačil bych ho zahodit ? Ale to už jsem byl u místa, které jsem velmi dobře znal a kde jsme párkrát dělali s dětmi různé akce. Vypadalo sice naprosto jinak--ale cesta byla na svém místě a hurá domů. Poštípaný, nohy rozervané od trnů, ale nic z toho jsem v tu chvíli moc nevnímal a zrychlil krok. A zase ta cesta---bože! Není to tak dlouho co to byla normální lesní cesta. A teď ? Škoda mluvit- děs se podívat! Sem bych nahnal od odpovědných politiků, přes ochránce přírody a různé ekologické aktivisty - všechny! Ať se podívají. Bláhová myšlenka--vždyť je to jen kus lesa u Habartova a televizní kamery by to nezajímalo!!!
Ale cesta mě rychle ubíhala a když jsem vyšel na volné prostranství-přestalo i pršet. Ten nahoře mě má prostě rád. A tak jsem dorazil i v pohodě domů.