Bungee jumping

                                      Zvíkovský most
Tak jsme si vyrazili na výlet. Na Zvíkovský most, kde se kluci rozhodli skákat. Já se tam jel rozloučit se synem (skákal také a co kdyby) a pro jistotu jsem mimo foťáku sebou měl i kameru. Ať je vše zaznamenané.
V pátek večer jsme se ještě zastavili u Feskiho a Marušky---lehce zatřískat do kytar a poklábosit o životě. To se jako vždy protáhlo do pozdních nočních hodin.

Ňam a Čaky

Maruška a Míňa

No a v sobotu ránu hurá na Zvíkov. Tam jsme se sešli se zbytkem naší výpravy a hurá na most. Kluci se šli zaregistrovat a já začal vymýšlet, kde budu fotit a filmovat. Nahoře na mostě už se fotilo a tak jsem vyrazil dolů, pod most. Našel jsem si celkem dobré místo a připravil se. Záměr byl : kameru postavit na stativ a nechat zapnutou a s foťákem fotit sekvenčně.
Jenže byl to fofr---než jsem se stačil pořádně připravit Čiko už skákal. Stál jsem na takové malé skalce---pode mnou voda a nestačil jsem obsluhovat oba přistroje.

Čiko střemhlav

Než jsem stačil překontrolovat co jsem natočil a vyfotil---už letěl Blondy. Chtělo se mě křičet- STŮJ....ale pozdě. Nebyl to film, aby šel zapnout zpětný chod.

Blondy se vítězně vrací nahoru

To už mě bylo úplně jasné, že oba přístroje nedokáži ovládat a tak když měl skákat Ňam-soustředil jsem se spíš na kameru. A s fotkami jsem spoléhal na ty nahoře.
No a pak to celé dostalo pro mě nečekaný spád. Ňam ví, že jsem kdysi chtěl skočit z mostu u Sokolova. Nevyšlo to a později  jsem si to rozmyslel. Ale ta touha - "letět" ve mě zůstala. A tak když použil větu : "Jdi do toho"--tak jsem rozmýšlel asi jen 20 sekund. A šel jsem..
Davy okolo plakaly, Míňa mě držela a já si chtěl zapálit poslední cigaretu. Protože "co kdyby".... Ti co obsluhovali ta lana mě to však nedovolili. A tak jsem do toho šel bez "posledního přání".
Ten pocit po odrazu se těžko popisuje- člověk letííííí, hladina vody se přibližuje. Vše je děsně rychlé a najednou letím zase nahoru. Dolů a zase nahoru. A pak jsem se roztočil jak vrtule. Nebo jsem se roztočil předtím ? Nevím. V ten moment jsem nevěděl, kde jsem.

Kam jsem se díval ?

 Pak se vše zklidnilo a jen já tam visel jak králík, který čeká ránu z milosti. A tak jsem užíval pohledu na hladinu a zkoušel plácat rukama ve vzduchu, abych se točil. Ale to už mě poslali lano a tahali mě nahoru.

Prostě jsem to přežil----a tak jsme mohli rychle skočit do aut upalovat někam na oběd. Hlad byl neskutečně velký.

videa :

http://www.youtube.com/watch?v=h7gA4wXlgus

http://www.youtube.com/watch?v=xIeuDXXST8o

.

Nejzápadnější cíp republiky

Před pár lety jsem byl se skauty na Trojmezí v ašském výběžku. V té době jsem byl spokojen s tím, že jsem navštívil nejzápadnější cíp naší republiky. Má spokojenost netrvala dlouho--jak si tak občas "bloumám" Internetem--narazil jsem na titulek " Správný nejzápadnější cíp republiky". Začetl jsem se, překontroloval na různých mapách, na různých webovkách a sklaplo mě. Můj "skalp" byl z nesprávného.
Od té doby jsem plánoval navštívit ten správný cíp. Povedlo se to až letos koncem července. Vzal jsem auto, rodinu, GPS a hurá na to. No hurá---jak jsem zjistil později---ona to zase až taková legrace nebyla. Jedna věc je "nastudování" cesty v Google Yearth (shora) a jiný je reál. Navíc jsme se nevybrali právě dobré počasí. Bylo totiž po silných deštích. Ale když se chce---nic člověka nezastaví.
Auto nám tedy zastavilo bahno. Dřív než jsem předpokládal a tak se dál šlo pěšky. Že jsme v "divočině" jsme zjistili velmi brzy. Kde se vzala---tu se vzala --před námi liška. Chvilku přemýšlela zda nás ze svého "království" vyhnat nebo ne--ale nakonec usoudila, že jsme neškodní a odkráčela pryč.

Na dalším poli jsme narazili na balíky slámy. No nevyužijte to k blbostem. Nejvíce dováděl Ňam, ale podařilo se dostat na balík i Bambi. A to nechápal ani náš pes Vilda a zmateně poskakoval okolo.

Na GPSku jsme ani nekoukali. Ňam šel podle nějaké intuice, já si neustále v hlavě "promítal" fotografický pohled z Googlu Yearth--a vzájemně jsme to občas konzultovali. Vlastně jsme nikam nespěchali a bylo jasné, že dřív nebo později "to místo" musíme najít.  Vtipné bylo, když jsme vlezli na úzkou lesní cestu (ani nevím proč) a najednou na té cestě byl nasypaný štěrk. Tak v duchu jsem si říkal- proč ?! Vysvětlení příšlo rychle - Most Evropy. Na Netu jsem si o něm přečetl a ...najednou byl před námi .

 most Evropy                                                               český vodník
 
Jen mě mrzelo, že z německé strany byly k němu ukazatele a z české nic. A možná jako symbol připomenutí "starých časů " pohraničníků seděl z české strany vodník. Byl ale hodný---ani pas nechtěl a nechal nás přejít hranice. Napadlo mě totiž, že z německé strany bude lepší cesta a ten "náš cíp" najdeme snadněji. Hihi---jak j sem se pletl. Prodírali jsme se houštinami, vysokou mokrou trávou ale........nakonec jsme zvítězili.
Jen jsme stáli na opačné straně hranice. Takže šup a přeskočit k nám...k nám domů.
Byla u toho i legrace a Vilda s Bambi vyhráli soutěž v efektech.

Ten správný nej západnější cíp byl dobit, dali jsme lehkou svačinku a hurá dál. Ale kam?!  Po pár metrech jsme došli k rybníčkům. Nádhera!!! Hezky upravené, hezky zařízené. Dlouho jsme přemýšleli ,kdo to vlastní ? Není u nás až tak obvyklé, že by na tak "zapadlém místě" bylo něco v dobrém stavu. Vysvětlení bylo prosté--byli jsme zase v německu.

                                        panorama dvou rybníčků

U hezké chatičky jsme nacpali bříška a vyrazili na cestu k autu. Nechali jsme ho pod kopcem v silně rozmáčeném terénu. Tak nějak se mě honilo hlavou---vyjedeme nebo ne ?
Vyjeli jsme----jen jsem utrhl zásuvku pro přívěsný vozík. Pohoda--když to nebylo nic horšího. Počasí začalo vypadat nadějněji a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme ještě na Trojmezí. Chtěl jsem rodině ukázat spojnici tří států (Bavorsko, Sasko, Čechy).
Už když jsme se k Trojmezí přibližovali--byly vidět okolo nás následky dešťů a velké vody.To jsem ještě nevěděl co nás čeká na místě. V mých vzpomínkách bylo to místo krásně upravené. Hlavně z německé strany. A teď ? Voda, voda, voda. Z malého, hraničního potoka a co dokázal. Strhnout můstky na německou stranu a zdecimovat celé okolí.

Pak už nás čekala jen cesta domů a......
Už když jsme jeli na Trojmezí jsme narazili na "konec silnice". Prostě silnice najednou končila a stavěli tam most. Odbočka vpravo a......tam voda. Přímo řeka. Já starý vojenský řidič jsem obhlédl situaci a pomalu projel. Cestou zpět jsem chtěl změnu. Řídit bude Ňam, pojede rychleji a já to nafotím. Trochu problém byl---jak se dostanu já na druhou stranu. Ale problémy jsou od toho, aby se vyřešily a tak jsem se ocitl před vodou. Z druhé strany. Trochu jsme předváděli "divadlo". Stálo tam totiž pár aut a jejich řidiči obhlíželi situaci a vzdávali průjezd vodou. Stálo tam snad deset cyklistů, kterým se do toho také nechtělo. A všichni sledovali---co my provedeme a jak to dopadne.
No---dopadlo to takhle :

Prostě dobře...jako vždy......

Odkaz na mapu : http://www.mapy.cz/#mm=ZTtTcP@sa=s@st=s@ssq=A%C5%A1@sss=1@ssp=120380524_124022476_150199404_150073036@x=127763712@y=136660608@z=14

Fotografování v Dolomitech II

                        Tenhle pohled je prostě nezapomenutelný

Z toho nočního lezení do pelíšku s převýšením cca 500 metrů jsem byl sice odrovnaný dost totálka---ale....mobil  jsem si nastavil snad na pátou hodinu ranní. Věřil jsem Ňamovi, že to ráno bude stát za to. Nezklamal mne. Vylezl jsem něco po páté ven a.......čuměl jsem jak blázen. Ty skály, vycházející slunce, mraky---vše dohromady tvořilo úžasnou scenérii. Běhal jsem vlevo i vpravo----a koukal. Přitom se mě hlavou honily všechny fotografické poučky, jak tohle zachytit foťákem. Poučky jsou na prd. Ten nejkrásnější pohled byl v okamžiku--kdy jsem dosedl na "air toilet". To jsem ani nedýchal a cvaknul první snímek (viz výše).

Ňam s Blondym se chystali vyrazit na feraty---a já měl čas maximálně na to, abych mimo té nádherné krajiny stačil zachytit třeba loučení  Ňama s Káťou.

                               Neboj---budu na sebe dávat pozor

Pobíhal jsem se stativem sem a tam a fotil. Ale ranní kávičku jsem si přece jen dal--abych se probral a viděl co fotím. A pak jsme už s Káťou vyrazili dolů. Ještě nás cestou přepadly nějaké "potvory"--ale když se jim Káťa neohroženě postavila---daly se na ústup.

                                            Kdo tady šéfuje ?!

Auto zůstalo na svém místě a tak jsme v pohodě přejeli ke hrázi přehrady a začali si úžívat pohodičky při čekání na kluky. Jen jsem nemohl fotit, protože jsem prozíravě nechal nabíjet baterku v jedné restauraci.A tak jsem naši pohodu u kávičky a u piva mohl vyfotit jen mobilem. Mimochodem---to pivko bylo skvělé...
 

                                  Skvělé na pohled i na chuť.

Mezitím se naši horolezci vrátili a mohli jsme vyrazit dál. Cíl - Passo Pordoi.Tam jsem se rozhodl, že se odtrhnu a udělám si program sám. Ňam naštěstí neprotestoval--na vojně jsem byl cvičen k tomu, že velitel vždy rozhoduje. A tady byl velitel Ňam---hihi.

                           Příprava na výstup---ale jim to trvalo


Už při příjezdu do Passo Pordoi jsem si všiml místa, odkud jsem chtěl fotografovat. Tak jsem tam vyrazil. Kus přede mnou kráčel nějaký páreček a já doufal, že půjde jinam. Marně. Usadili se přesně na místě odkud jsem chtěl fotografovat. Nakonec jsem si dodal kuráže a "nacpal" se přímo před ně. Nafotil jsem si co jsem chtěl a pak z toho byla i úsměvná historka, když mě požádali, ať je spolu vyfotím. Mluvili anglicky a při komunikaci mě "ujelo" pár českých slov. Hned chtěli vědět co jsem zač. Překvapilo mne, že na slova česko (a nevím jaké jsem ještě použil) ten američan okamžitě reagoval zvoláním : "cechoslovakai". Byla z toho super scéna, kdy chtěli naučit, jak se řekne česky děkuji. Pobavili jsme se všichni tři.

                                      Trochu hraní pro efekt


V následujících minutách se mě opět potvrdilo, že nejsem připraven vždy. Vracel jsem se úzkou cestičkou zpět a foťák jsem uklidil do brašny. Ať je v bezpečí kdybych upadl.Rozhlížím se nadšeně po okolí a.....nějaký zvuk. Zastavil jsem se --proti mě běželi dva svišti. Zůstali stát snad pět metrů přede mnou a zkoumali mě. Ani jsem se nepohnul. Jen funět jsem musel z nedostatku kyslíku. Co teď ?---chci je vyfotit! Ale nesmím udělat prudký pohyb. Proklínal jsem se za to, že jsem minutu předtím schoval foťák.S myšlenkou na slavného českého cestovatele Friče (který se hodinu přibližoval ke spící kobře) jsem začal pomalu posunovat rukou k zipu brašny. Byl to boj nervů----ty malé potvory se ani nehnuly--ale já své hlasité funění zastavit nedokázal. Nakonec mě kus odběhli--ale z bezpečné vzdálenosti se klidně nechali fotit. 

Pak už jsem upaloval na druhou stranu Passo Pordoi. Předně si fotit panoramata, pak snímky pro HDR a také mne zajímalo, kam vede ta cesta.

                                 Kam cestičko, kam vedeš ?


Byl jsem překvapen. Na konci cesty stál památník německých vojáků :http://www.vets.estranky.cz/clanky/vpm---italie/passo-pordoi
Něco jsem vyfotil uvnitř, něco venku---ale už byl čas na návrat.

                                             památník

                              trocha zeleně kolem Passo Pordoi


V té době byla super komunikace s Ňamem přes mobil. Několikrát mě hlásil "za dvacet minut jsme dole". Věřil jsem mu a dost pospíchal k autu, ať na mě nečekají. Čas jsem sledoval na mobilu. Ale ejhle - můj mobil tu nadmořskou výšku nějak nesnášel a tak ukazoval, že těch minut nebylo dvacet, ale asi 120 hihi. 
Nu což---hlavně, že se v pořádku vraceli. Ňam z toho měl takovou radost, že se na závěr alespoň svezl na zábradlí - což jen tak tak neskončilo výronem kotníku.

Počasí se začalo silně kazit a tak padlo rozhodnutí - jedeme pryč. Směr Rakousko nebo Bundes. Cesta byla skvělá a já v té chvíli nelitoval, že nesedím za volantem - mohl jsem čučet a čučet. A cestou průběžně probíhaly dvě záležitosti  : shánění pečiva a vody (pítka). Vše dopadlo OK---pečivo zakoupeno vedle nádherné budovy, kde právě "řádil" orloj a "pítko" se také našlo. Foto od pítka jsem si bez dovolení vypůjčil od Ňama..

 

 




Další cesta už byla jen divočina a zase divočina - tma a déšt. Cíl cesty stanoven u nějakého jezera--ani nevím jestli v Rakousku nebo Německu. Tam jsme přijeli za tmy po silném dešti. Otázka kde budeme spát ? Někde bylo moc mokro a stan by plaval. Někde to bylo cítit stádem kraviček. Jezdili jsme nočním městečkem kolem jezera jak agenti a stále nic. Káťa se chtěla koupat - tak ji to kluci splnili. Zajeli jsme na soukromý pozemek, do nějaké loděnice a hurá do vody. No hurá----ono to zase tak rychle nešlo. Já to ale proběhl celkem rychle a začal se "věnovat" okolí. Dělali jsme přece jen hluk a v hotelu, který stál hned vedle majitel chodil kolem oken a po verandě a nevěstilo to nic dobrého. Začal jsem je z vody vyhánět. Kluci to pochopili--ale Káťa si myslela, že je to nějaká hra. Nakonec jsme přece jen  skočili do auta a  prchali z místa činu jak v americkém filmu. Policie nás nedostihla.
To už byla snad půlnoc a všichni tři řidiči toho měli dost.Navrhoval jsem, ať ulehnout v autě a já je dovezu až domů. V noci jezdím rád. Ale já řídit nesměl. Nakonec jsme skončili v Německu na nějakém dálničním parkovišti a hurá spát.

                                  Rána jsou krutá



Ráno jsme upalovali do Mnichova. Lehce prohlédnout město a adaptovat se na civilizaci. Ňam si usmyslel, že chce kebab a tak se z toho stala hledací hra----KDE ? Nakonec jsme jako vždy vyhráli---byl vynikající a mohli jsme vyrazit domů.
Vše jsem přežil a ještě dlouho si s nafoceným materiálem budu "hrát.

Fotografování v Dolomitech I

Tre Cime di Lavaredo (Drei Zinnen)

Tak mě syn chtěl ukázat kam jezdí do hor a nalákal mě na to, že tam udělám krásné fotky. Směr--Itálie--Dolomity. Vyrazili jsme v sobotu a cesta byla skvělá- i když hlásili v rozhlase i na Netu, že jsou na německých a rakouských dálnicích zácpy. Já se staral jen o to, abych měl foťák, stativ a nabité baterky. Ostatní šlo mimo mě, včetně jídla, kterého jsme asi měli až moc a tak se někteří snažili zásoby likvidovat již cestou :

                          Ňam a Blondy---v autě se ukrývá Káťa

Pro mě ta cesta měla ještě jeden zajímavý moment. Jsem řidič---za X let (raději ani nezmiňovat kolik) jsem najezdil sta tisíce kilometrů a najednou jsem nesměl řídit a byl jen spolujezdec. Ale ne deset, dvacet kilometrů---což se občas stalo. Ale co já vím---snad šestnáct, sedmnáct set. Asi si budu zvykat.
Cesta jak už jsem napsal byla pohodová a byl jen jeden malý zádrhel. Sjeli jsme z dálnice abychom natankovali přesně v místě, kde jsou ty "podivné" mýtné brány nebo co to je. Benzín byl drahý a tak jsme chtěli zpět na dálnici----ale ouha. Boční závora se rozhodla ke stávce (asi ji málo mazali) a odmítla fungovat. Během chvilky se vytvořila malá kolona a kamión za námi byl jasným signálem, že couvat nebudeme.

                       Ňam kouká kudy závoru přeskočit---ale s autem

V ten okamžik byl nejzajímavější Ňam, který poskakoval před nainstalovanými kamerami ve snaze zaujmout. Asi se mu to podařilo, protože nás  během chvíle přišel vysvobodit obsluhující personál. A pak už jsme bez problémů upalovali do campu u Cortiny d'Ampezzo. Camp skvělý- dokonce teplé sprchy. Ale blázni se přece koupou ve studeném potoce. Brrrrrrrrrrrrrr....
Fotku z večerního koupání sem raději nedám---ta není publikovatelná. Tak jen večerní papu :

   Posilnění před spánkem

                                                                                                                                    "teplý" potok ráno


Vstávali jsme po páté ráno---pohoda---do práce vstávám dřív. Pak krátký přejezd a příprava na celodenní šlapání. To jsem ještě netušil do čeho jdu :

                         Tam vzadu nahoře - Trei Zinnen - no a co...hihi

To "no a co" mě přešlo dost rychle. Během dost krátké doby jsem začal zjišťovat, že je "něco špatně" - nedostatek kyslíku, špatná fyzička, to že jsem druhý den nejedl ?--- věk si přece nepřipustím---hihi

             
  občas jsem cvaknul tu nádheru okolo
 

jako vždy má Ňam hlad

 Nahoře nás k mému úžasu čekali všudypřítomní japonští turisté, kteří dojeli pohodlně busem. Závistivě jsem se díval na jejich fotografické vybavení a tak jsem raději vytáhl stativ a začal fotit. Ten oni neměli...

Trochu jsme se porozhlédli, nacpali bříška a hurá dolů. No hurá--ona to nebyla žádná legrace. Skopec je vždy horší než dokopec. A to nás Ňam ještě vedl do nějaké myší díry, ze které cesta pokračovala...no, pro ptáky nebo ty, kteří nosí sebou padáky.

 Ale poradil si---a nakonec nás zdárně dolů dovedl a dokonce jsme vyrazili ještě do města . Tam byly zrovna nějaké slavnosti, všude plno stánků, ale kde by se dalo koupit pečivo nevěděli ani policajti. Tak jsem si dal skvělé pivo. Jako kdybych tušil co nás ještě čeká. Přejeli jsme autem o kus dál a Ňam nám ukázal kde budeme spát. Myslel jsem si, že laškuje. Nelaškoval hihi.
Po celodenním putování nás čekalo asi pět set metrů převýšení, abychom se dostali do pelíšku. Jen slib, že se tam bude ráno skvěle fotit mě přinutil uvést nožičky do pohybu.

                  cíl večerního snažení - bivak Bontadini

Další fotky z prvního dne : http://picasaweb.google.com/sedlak.zdenek/DolomityDenI#

Lov blesků.

Ten den se to dalo čekat. Všude psali, hlásili silné bouřky a nebezpečí blesků. Já se těšil. Vzal jsem si sebou do práce foťák, stativ, deštník. Byl jsem připraven.
Už k večeru se objevovaly zajímavé mraky a já občas cvaknul :

Dalších pár : http://picasaweb.google.com/sedlak.zdenek/Mrak#
Trochu jsem si s tím pohrál a některé vypadají až zlověstně.
    K půlnoci se na západě začalo černat a později byly vidět i blesky. Postupně byl vidět na západě takový "tanec", že jsme začali doufat, že se nám to vyhne.
Přišlo to po čtvrté ráno---nastalo naprosté bezvětří. To nikdy nevěští nic dobrého. A také ne. Během deseti minut se zvedl vítr až se stromy ohýbaly a spustil se liják a vzápětí to bylo jak u Verdunu. Blesky byly naprosto všude----celá obloha zářila.
To už jsem měl foťák na stativu a připravený deštník. Vyběhl jsem ven a.....
Houby, houby slavný soude----vítr strhával ten prudký liják všemi směry. Ať jsem dělal s deštníkem co jsem chtěl--během chvíle jsem měl mokrý objektiv. Musel jsem zavelet k ústupu. Běhal jsem po firmě sem a tam a snažil se najít místo odkud bych mohl fotit. Marně...
Nakonec jsem stativ postavil do vrat na východní stranu, objektiv kryl deštníkem a ......lovil.
Střídal jsem časy--úhel záběru a stále NIC. Vzýval jsem toho "nahoře", ať není tak krutý a "hodí" mě pořádný blesk přímo před objektiv. Marně.....
Pak jsem i zapnul sekvenční snímání v naději, že se přece musím trefit. Bylo až směšné, že blesk proťal oblohu přímo přede mnou v pauze mezi dvěma cvaknutími závěrky.
Bouřka skončila a .....nafoceno necelých dvě stě fotek.
Až doma v compu jsem zjistil, že ---na jednom jediném snímku je  toto :

No jo---lovit blesky není snadné. Tím spíše, když má člověk omezený rozhled. Příště vyrazím někam na pole. A vezmu si sebou i bleskosvod.....

HDR II

Tak si tak chodím v Dolomitech a koukám co bych cvaknul. Vidím vápencovou skálu, celkem hezké mraky a mezitím občas probleskne slunce--prostě pastva pro oči. Tak neváhám a fotím :

Už když jsem to cvaknul mě bylo jasné, že to co vidím--mě foťák nevezme. Tak postavím stativ a jdu na to znovu - použiji bracketing (http://cs.wikipedia.org/wiki/Autobracketing ). První fotka s prioritou clony (8) a časem 1/500 , ISO 100 . Další EV -1 (clona 8, čas 1(1000) a třetí foto EV +1 (clona 800, čas 1/250).

Vše fotím do Rawu. Doma "vyvolám" fotky a uložím s lehkým zaostřením do Tiffu.
Pak je načtu v Zoneru a použiji funkci HDR. Lehce upravím přednastavené hodnoty a :

Sice zmizely přepaly v obloze, ale .......prostě "nic-moc". Fádní fotografie kde není ani vidět má námaha v té nadmořské výšce. Co s tím ?
Něco to chce. Něco co té fotografii "dá šťávu". Tak jsem použil svůj oblíbený program s tím šíleným názvem - Qtpfsgui. Vyzkoušel jsem pár profilů, pár nastavení a nakonec jsem vytvořil pomocí profilu "Fatal" toto :

 Někdo může namítnout, že to není reálné, že neodpovídají barvy atd., atd. Možná.
Ale mě ten obrázek říká dost. A to je hlavní. Je to i o pocitech

Fotografování ohňostrojů

Tak byla v Sokolově opět soutěž ohňostrojů a já u toho nemohl scházet. Musel jsem si spravit náladu. Poslední fotografování ohňostroje v Habartově totiž dopadlo špatně. To bylo tak :
Než začal čekal jsem asi půl hodiny s připraveným fotoaparátem. Clona, čas, stativ a nastaveno do předpokládaných míst. Klepal jsem se zimou a vůbec mě nedošlo, že zima může být i mému foťáčku. Začal ohňostroj a já začal fotit. Ale ejhle----copak to je ? V hledáčku je to nějaké rozmazané ! Přepínal jsem z manuálního na automatické otření a stále nic. A čas nebyl---ohňostroj v Habartově netrvá dlouho. Když jsem přišel na světlo--rázem bylo jasno : zamlžený objektiv. No jo no....

                                          Takhle to dopadlo

Takže jsem se do Sokolova vyloženě těšil. Nový stativ a připravený na vše ! To musí dopadnout dobře. Trochu jsem ale podcenil čas příjezdu a to množství lidí na Bohémce. První ohňostroj jsem fotil z dost blízké vzdálenosti- nebylo kam couvnout. Až druhý a třetí jsem stačil utéct dostatečně daleko.
U fotografování ohňostroje je několik problémů. Jedním z nich je zaostření. Z jedné strany je ideální manuální zaostření. Vybral jsem si vzdálenou budovu a přes displej a sedminásobné zvětšení zaostřil manuálně :

Druhým problémem je expozice. Nechávat to na automatice je sázka do loterie. Clona je mě jasná. Od doby kdy jsem si udělal test ostrosti fotografie při různých clonách--téměř zásadně používám clonu 8. S časem je to horší. Scénický program mého fotoaparátu mě nabízí čas 4 sekundy. To se mě zdá dlouhé a tak volím manuál a nastavuji střídavě 1 sekundu a 1,6 sekundy.Pro některé fotky by se mě zamlouval i kratší čas, ale to už je otázka rozhodnutí a rychlosti přepnutí. Finta je v tom, že dopředu nevím, jestli na oblohu vylétne jednotlivá "raketa" nebo celý gejzír výbuchů. Trochu se dá odhadovat podle hudby a také podle dramaturgie--ale stejně je to risk.
No a pak už se "jen" fotí. U ohňostrojů používám sekvenční fotografování. Nelze se spoléhat na rychlou reakci. Může se sice stát--že cvaknutí přijde v nevhodný okamžik--ale je to i otázka cviku a odhadu.

Ideální je fotit ohňostroje do Rawu. Mimo všechny ostatní výhody je možné si "hrát" s nastavením bílé a třeba  barevně nezajímavý-ale obrazem pěkný ohňostroj doupravit. Malý příklad :

Tentokrát jsem zkoušel i různé experimenty. Nastavit clonu 8, čas 1 sekundu a....v okamžiku záblesku ohňostroje---prudce trhnout foťákem. Jak moc---je věcí náhody, odhadu, štěstí.
Tady je jeden z experimentů :

 Ani nevím, který ohňostroj vyhrál. Ale to pro mě nebylo podstatné. Fotek jsem udělal dost a tohle je jen malá část z nich. S některými si budu postupně hrát a použiji je příště.

No a zbytek fotografií je tady ?
http://picasaweb.google.com/sedlak.zdenek/OhnostrojVSokoloveII#