Z toho nočního lezení do pelíšku s převýšením cca 500 metrů jsem byl sice odrovnaný dost totálka---ale....mobil jsem si nastavil snad na pátou hodinu ranní. Věřil jsem Ňamovi, že to ráno bude stát za to. Nezklamal mne. Vylezl jsem něco po páté ven a.......čuměl jsem jak blázen. Ty skály, vycházející slunce, mraky---vše dohromady tvořilo úžasnou scenérii. Běhal jsem vlevo i vpravo----a koukal. Přitom se mě hlavou honily všechny fotografické poučky, jak tohle zachytit foťákem. Poučky jsou na prd. Ten nejkrásnější pohled byl v okamžiku--kdy jsem dosedl na "air toilet". To jsem ani nedýchal a cvaknul první snímek (viz výše).
Ňam s Blondym se chystali vyrazit na feraty---a já měl čas maximálně na to, abych mimo té nádherné krajiny stačil zachytit třeba loučení Ňama s Káťou.
Pobíhal jsem se stativem sem a tam a fotil. Ale ranní kávičku jsem si přece jen dal--abych se probral a viděl co fotím. A pak jsme už s Káťou vyrazili dolů. Ještě nás cestou přepadly nějaké "potvory"--ale když se jim Káťa neohroženě postavila---daly se na ústup.
Auto zůstalo na svém místě a tak jsme v pohodě přejeli ke hrázi přehrady a začali si úžívat pohodičky při čekání na kluky. Jen jsem nemohl fotit, protože jsem prozíravě nechal nabíjet baterku v jedné restauraci.A tak jsem naši pohodu u kávičky a u piva mohl vyfotit jen mobilem. Mimochodem---to pivko bylo skvělé...
Mezitím se naši horolezci vrátili a mohli jsme vyrazit dál. Cíl - Passo Pordoi.Tam jsem se rozhodl, že se odtrhnu a udělám si program sám. Ňam naštěstí neprotestoval--na vojně jsem byl cvičen k tomu, že velitel vždy rozhoduje. A tady byl velitel Ňam---hihi.
Už při příjezdu do Passo Pordoi jsem si všiml místa, odkud jsem chtěl fotografovat. Tak jsem tam vyrazil. Kus přede mnou kráčel nějaký páreček a já doufal, že půjde jinam. Marně. Usadili se přesně na místě odkud jsem chtěl fotografovat. Nakonec jsem si dodal kuráže a "nacpal" se přímo před ně. Nafotil jsem si co jsem chtěl a pak z toho byla i úsměvná historka, když mě požádali, ať je spolu vyfotím. Mluvili anglicky a při komunikaci mě "ujelo" pár českých slov. Hned chtěli vědět co jsem zač. Překvapilo mne, že na slova česko (a nevím jaké jsem ještě použil) ten američan okamžitě reagoval zvoláním : "cechoslovakai". Byla z toho super scéna, kdy chtěli naučit, jak se řekne česky děkuji. Pobavili jsme se všichni tři.
V následujících minutách se mě opět potvrdilo, že nejsem připraven vždy. Vracel jsem se úzkou cestičkou zpět a foťák jsem uklidil do brašny. Ať je v bezpečí kdybych upadl.Rozhlížím se nadšeně po okolí a.....nějaký zvuk. Zastavil jsem se --proti mě běželi dva svišti. Zůstali stát snad pět metrů přede mnou a zkoumali mě. Ani jsem se nepohnul. Jen funět jsem musel z nedostatku kyslíku. Co teď ?---chci je vyfotit! Ale nesmím udělat prudký pohyb. Proklínal jsem se za to, že jsem minutu předtím schoval foťák.S myšlenkou na slavného českého cestovatele Friče (který se hodinu přibližoval ke spící kobře) jsem začal pomalu posunovat rukou k zipu brašny. Byl to boj nervů----ty malé potvory se ani nehnuly--ale já své hlasité funění zastavit nedokázal. Nakonec mě kus odběhli--ale z bezpečné vzdálenosti se klidně nechali fotit.
Pak už jsem upaloval na druhou stranu Passo Pordoi. Předně si fotit panoramata, pak snímky pro HDR a také mne zajímalo, kam vede ta cesta.
Kam cestičko, kam vedeš ?
Byl jsem překvapen. Na konci cesty stál památník německých vojáků :http://www.vets.estranky.cz/clanky/vpm---italie/passo-pordoi
Něco jsem vyfotil uvnitř, něco venku---ale už byl čas na návrat.
památník
V té době byla super komunikace s Ňamem přes mobil. Několikrát mě hlásil "za dvacet minut jsme dole". Věřil jsem mu a dost pospíchal k autu, ať na mě nečekají. Čas jsem sledoval na mobilu. Ale ejhle - můj mobil tu nadmořskou výšku nějak nesnášel a tak ukazoval, že těch minut nebylo dvacet, ale asi 120 hihi.
Nu což---hlavně, že se v pořádku vraceli. Ňam z toho měl takovou radost, že se na závěr alespoň svezl na zábradlí - což jen tak tak neskončilo výronem kotníku.
Počasí se začalo silně kazit a tak padlo rozhodnutí - jedeme pryč. Směr Rakousko nebo Bundes. Cesta byla skvělá a já v té chvíli nelitoval, že nesedím za volantem - mohl jsem čučet a čučet. A cestou průběžně probíhaly dvě záležitosti : shánění pečiva a vody (pítka). Vše dopadlo OK---pečivo zakoupeno vedle nádherné budovy, kde právě "řádil" orloj a "pítko" se také našlo. Foto od pítka jsem si bez dovolení vypůjčil od Ňama..
Další cesta už byla jen divočina a zase divočina - tma a déšt. Cíl cesty stanoven u nějakého jezera--ani nevím jestli v Rakousku nebo Německu. Tam jsme přijeli za tmy po silném dešti. Otázka kde budeme spát ? Někde bylo moc mokro a stan by plaval. Někde to bylo cítit stádem kraviček. Jezdili jsme nočním městečkem kolem jezera jak agenti a stále nic. Káťa se chtěla koupat - tak ji to kluci splnili. Zajeli jsme na soukromý pozemek, do nějaké loděnice a hurá do vody. No hurá----ono to zase tak rychle nešlo. Já to ale proběhl celkem rychle a začal se "věnovat" okolí. Dělali jsme přece jen hluk a v hotelu, který stál hned vedle majitel chodil kolem oken a po verandě a nevěstilo to nic dobrého. Začal jsem je z vody vyhánět. Kluci to pochopili--ale Káťa si myslela, že je to nějaká hra. Nakonec jsme přece jen skočili do auta a prchali z místa činu jak v americkém filmu. Policie nás nedostihla.
To už byla snad půlnoc a všichni tři řidiči toho měli dost.Navrhoval jsem, ať ulehnout v autě a já je dovezu až domů. V noci jezdím rád. Ale já řídit nesměl. Nakonec jsme skončili v Německu na nějakém dálničním parkovišti a hurá spát.
Ráno jsme upalovali do Mnichova. Lehce prohlédnout město a adaptovat se na civilizaci. Ňam si usmyslel, že chce kebab a tak se z toho stala hledací hra----KDE ? Nakonec jsme jako vždy vyhráli---byl vynikající a mohli jsme vyrazit domů.
Vše jsem přežil a ještě dlouho si s nafoceným materiálem budu "hrát.
